Soukromá jazyková škola Mgr. Aleny Hanzlové

Cesta do finského Laponska - splněný sen

Zpět na všechny články

V polovině srpna letošního roku jsem se vydala na dalekou cestu. Od studií finštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze jsem snila o tom, že se na daleký sever jednou podívám.

Cílem cesty byl finský národní park Pallas-Yllästunturi, který je třetím největším z celkem 37 finských národních parků. Vzdálenost zhruba 2 500 kilometrů hravě zvládly dva lety, první z Prahy do Helsinek a druhý z Helsinek do Kittilä. Jednodenní pobyt v tomto městě ( je to také rodiště slavného finského spisovatele Arta Paasilinny) byl věnován odpočinku a nákupu potravin na čtyřdenní pěší túru z Pallasu do Hetty. V Pallasu následovaly ještě další dva dny aklimatizace spojené s krátkou návštěvou překrásné starobylé rybářské osady na břehu jezera. Malinké dřevěné chaloupky, střechy porostlé trávou a loďky a sítě, jen vyrazit na jezero.

Padesáti pěti kilometrová pouť s malými odbočkami zahrnovala tři noci v placených srubech Nammalakuru, Hannukuru a Sioskuru. Další sruby: Montelinmaja, Pahakuru, Pyhäkero a Tappuri byly místem kratšího odpočinku. Jistou jsem měla matraci nebo i postel, nemusela nést karimatku a večer jsem uléhala s ostatními poutníky a ráno jim přála „hyvää huomenta“, tedy dobré ráno. Systém přenocování funguje naprosto spolehlivě, jen si musíte místo hodně dlouho dopředu zamluvit v národním parku. Potom zaplatíte, dostanete klíč a máte jistotu, že máte kam hlavu složit. Sruby jsou vybaveny nádobím, plynovým vařičem, kamínky, stolem a židlemi.

Krajina se vám pod nohama a před očima mění, při stoupání se počasí zhoršuje, vítr je všudypřítomný. Při sestupu jste ohromeni fantastickými výhledy do krajiny, zaoblenými „tunturit“, nízko ležícími oblaky, nekonečnou zelení lesů, modrým nebem zrcadlícím se v hladině jezer, něžně zeleným rašeliništěm, kolem dokola plazícími se trpasličími břízkami. Se sestupem z vyšší nadmořské výšky přibývá různých druhů trav a stromů – borovic, „kynttiläkuusit“ neboli svíčkových smrků a bříz, které mají všelijak pokroucené kmínky. Terén je náročný a pokud se chcete kochat, je nutné se zastavit. Abyste vydrželi fyzickou zátěž, musíte dělat pravidelné přestávky na svačinu. Vodu pijete přímo z potůčků nebo jezírek, doplňovat musíte taktéž energii, ať už čokoládou nebo čokoládovými sušenkami a kávou. Těšíte se na párky „grillimakkara“ opečené na teleskopickém opékáčku s lahodnou „Turun sinappi“ neboli hořčicí a celozrnný chléb. Vitamíny máte všude kolem sebe: brusinky a borůvky. (Ale pozor, nesplést si s vlochyněmi a svídou!) Velmi zřídka v tomto období půlky srpna najdete ostružiník morušku. A když v dlani držíte jasně červené brusinky a zářivě fialové borůvky spolu s jasně oranžovým ostružiníkem („hilla“ nebo „lakka“) a všude dokola jsou různě zbarvené lišejníky a mechy od něžně bílé, béžové přes lososově růžovou po zelené, červené a rezavě hnědé, nevíte, co si máte užívat dříve: pohledy, nebo chutě.

Zastávky jsou také okamžiky krásných setkání s dalšími poutníky. Například jsme si vyměnili informace o telefonování s mladým zaměstnancem managementu firmy Nokia, který si přijel do Laponska odpočinout. Ať už jste v jakékoli výšce, ať je jakkoli větrno nebo zářivě slunečno, mlha nebo mrholení, ať jste ve srubu nebo stanu, „kotě“ nebo „laavu“, prakticky všude, úplně všude je signál mobilní telefonické sítě.

Když už je všech nádherných vjemů a fyzické zátěže opravdu moc, zjeví se sobi. A to je jako když dostanete injekci, musíte za nimi, nahoru až na horizont, tam, kde se klidně a mírumilovně popásají, krásní, ladní, tajemní, s velkolepými parohy, které působí až mysticky. Mají překrásné oči, velké, hluboké a moudré, něžné čumáčky. A když narazíte na bílého soba, tak je kouzlo dokonalé. Vzpomenete na téměř hororový snímek „Valkoinen peura“ neboli „Bílý sob“, ve kterém se překrásná Laponka mění v bílého soba.

Přímo magicky na mne zapůsobilo místo, kde se shánějí sobi a „poronmiehet“ neboli pastevci sobů si je podle svých značek rozdělí a spočítají. Tato forma obživy je základní na severu Finska vedle turistiky a služeb, jak mi řekla pracovnice informačního centra v Pallasu. Rozlehlé údolí a v jeho středu obrovská kruhová ohrada a z ní paprskovitě vybíhající výběhy jednotlivých majitelů sobů. Ti jediní, na rozdíl od turistů, se smí po parku pohybovat na sněžných skútrech nebo čtyřkolkách. Věrný „lapinkoira“ neboli laponský pes balancuje za zády svého pána a nespadne, ať pán jede seberychleji. Přátelé a spolupracovníci, jeden bez druhého se prostě neobejdou.

V Hettě jsem po své pouti odpočívala čtyři dny, každý den jsem zašla do Luonto-keskus Skierri, neboli střediska přírody. Dřevěná moderní budova na úpatí vyhlídkového kopce Jyppyrä, z něhož se otevírá překrásný výhled na Pyhäkero a jezero Ounasjärvi. Kota s ohništěm, na kterém si opečete párek, a zase honem dolů, vzdělávat se do střediska. Disponuje počítači, vybavené je malým kinosálem. V něm jsem zhlédla premiérový film „Kekkonen tulee!“ neboli „Kekkonen přichází“, který se točil právě v Enontekiu a jeho blízkém okolí. V centru můžete používat knihovnu, ta vypadá jako pokojík z minulého století, strávit čas v muzeu Skierri a seznámit se se životem Sámů. Když už jste unaveni, můžete zajít do příjemné kavárny a dát si kávu, karelské pirožky nebo tvarohový moučník a popovídat si s milými recepčními za informačním pultem, usměvavými prodavačkami a nebo si koupit něco hezkého na památku v obchůdku – koutku se suvenýry.

Po všem studování a čtení se lze proběhnout a protáhnout po „peurapolku“ (sobí stezce), což je cestička, která vede po trase, kde dávní lovci kdysi vyhloubili jámy, do nich potom spadl divoký sob a oni si ho (tak jako mamuta) ulovili. Jdete podél sloupků se sobími kopýtky a udivují vás překrásné kozáky a křemenáče gigantických rozměrů. Tady se houby nehledají, tady o ně zakopáváte.

Objevovala jsem mnohé pro mě dříve neznámé poklady přírody. Například jsem si mohla libovat v českých názvech pro různé rostliny (rojovník, kyhanka, plavuň, plavuník, suchopýr a angelika = překrásná rostlina, ze které Sámové vyráběli léčivé i kouzelné nápoje, medvědice, už zmíněná vlochyně a svída nebo bříza trpasličí) a pátrala po těch finských. Důkladně jsem prostudovala rozdíl mezi finskými výrazy „poro“ a „peura“, pro které má čeština jen jedno slovo: sob. Rosomáka, nejobávanější místní šelmu, jsem si prohlédla naštěstí jen vycpaného. Bělokura jsem jen stěží rozpoznávala na pozadí kamenů pokrytých mechy a lišejníky. Avšak mého největšího oblíbence tundrové fauny, udatného maličkého lumíka, jsem bohužel viděla jen v muzeu.

V Hettě jsem navštívila Saamelaisalueen koulutuskeskus. Toto školicí středisko organizuje školení a kurzy pro zájemce o tradiční sámská řemesla (jde například o výrobu oblečení nebo šperků ze sobích parůžků) a jazykové kurzy, kde se můžete naučit některý sámský dialekt, a tím poznat blíže zvyky a způsob života, kulturu a tradice Sámů.

Po pobytu a odpočinku v krásně zařízeném a pohodlném srubu se saunou (samozřejmě využitou každý večer) to byl jen kousíček přes silnici na zastávku autobusu, který jel do Kittilä na letiště a po mezipřistání v Helsinkách jsem se ocitla zpátky v civilizaci střední Evropy. Připadáte si, jako byste se vrátili z jiného světa. Bohatší o krásná setkání a plni nádherných obrazů drsné divoké, ale poklidně zamyšlené melancholické arktické přírody.

Na této cestě se mi opět potvrdilo jedno velmi významné poznání, a to, že když mluvíte finsky, je to přijímáno velmi vřele a rychle vás to sbližuje s místními obyvateli. Jsou veselí, srdeční, laskaví a vstřícní. Pokud nemluvíte finsky, není vůbec problém se domluvit anglicky. Měla bych rovněž uvést, že jsou v této oblasti dvojjazyčné nápisy: finské a sámské. Ve školách se vedle finštiny a sámštiny učí švédština a potom angličtina a další cizí jazyky.

Život tam na severu je nesporně těžký a navíc je umocněn nostalgickým půvabem krajiny. Ale snad právě proto tam žijí úžasní lidé, stateční a silní, které stojí zato potkat.